Náš pan kolega Alois Honěk ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby pracuje už přes 50 let a při této příležitosti od něj naše kolegyně Hana Platková zjišťovala, čemu všemu se za tu dobu věnoval.
Hana: Nedávno jste oslavil krásné výročí 50 let zaměstnání v ústavu, řeknete nám něco o svých začátcích tady?
Pracoval jsem nejdřív v Entomologickém ústavu ČSAV, pak ve Výzkumném ústavu potravinářského průmyslu, který byl tematicky relativně blízko. Tady v ústavu jsem začal pracovat na výzkumu motýlů, kde jsme zkoumali vliv subletálních dávek pesticidů na jejich vývoj. Zároveň jsem se tehdy věnoval také plošticím – ještě na pracovišti EU ČSAV. V roce 1976 pak přišla doslova záplava mšic, nejen na obilninách, ale všude – začali jsme se proto věnovat biologickému boji proti nim.
Hana: Čemu všemu jste se za ty roky věnoval? Já Vás znám především jako odborníka na mšice, ale často jste v terénu například na sběrech slunéček.
Ano, slunéčka jsou predátory mšic a jsou proto velmi užitečnými pomocníky v boji proti nim. Podrobně jsem se věnoval výzkumu jejich biologie v polních porostech. Zkoumali jsme dále vliv teploty na rychlost vývoje. Později jsem se věnoval také měkkýšům, páskovkám a plzákovi španělskému, také střevlíkům, kteří jsou významní predátoři semen.
Už koncem sedmdesátých let minulého století jsem měl možnost vycestovat do zahraničí, kde jsem navštívil Leningrad, Almaty nebo Kišiněv. Rok a půl jsem v devadesátých letech strávil ve Francii, kde byl soustředěn výzkum biologického boje proti škůdcům.
Hana: Co se tady za ty roky změnilo? Je něco, co Vám vyloženě chybí? Případně něco, za co jste naopak rád, že se posunulo jinam?
Dnes vše funguje úplně jinak, než v době, kdy jsem začínal. Kdysi nebylo financování závislé na projektech a publikační činnost nebyla podmínkou pro to, aby se člověk mohl vědě věnovat. To neznamená, že bychom nepublikovali své výsledky, ale nebyli jsme pod takovým tlakem, jako nyní. Dnes máme sice lepší možnosti, přístup k literatuře, možnost zajet si za kolegy do zahraničí, zároveň je zde ale větší tlak na produkci výsledků a výsledky tak mohou být v některých ohledech méně kvalitní. Je také těžké věnovat se dlouhodobému a kontinuálnímu výzkumu jednoho tématu, protože projekty bývají jen na několik málo let a často se týkají různých a velmi odlišných témat. Kvalitní výzkum tedy dnes dá více práce, přestože jsou větší možnosti na všech úrovních.
Tady v ústavu se v souvislosti s tím změnila dynamika fungování. Člověk už si těžko udělá čas na udržování dlouhodobých pokusů, nebo návštěvu kolegy na spřáteleném pracovišti, protože má za zády termíny slíbené v projektech, které mu náplň práce určují. Taky už náš ústav není tolik známý a v povědomí veřejnosti jako kdysi. Když mě kdysi na poli potkal agronom a zjistil, odkud jsem, tak hned dal najevo, že o VURV něco ví. Dnes už takovou pověst, která by nám usnadňovala spolupráci se zemědělskou praxí, zdaleka nemáme. Ještě před mým nástupem měl ústav taky vlastní výzkumný autobus – tím mohli kolegové vyrazit do terénu, měli v něm všechny potřebné přístroje, ale taky třeba možnost přespání pro případ, že potřebovali objet více lokalit. V něčem měli kolegové kdysi lepší možnosti – i bez internetu.
